Na české módní scéně se pohybuje pod značkou LEEDA už šestnáct let. Podle čeho vymýšlí své modely? A na jaké materiály nedá za ta léta dopustit?
Návrhářka Lucie Kutálková při práci. Foto: archiv Lucie Kutálkové
Když v roce 2003 Lucie Kutálková značku LEEDA zakládala, nebyla na to sama. Tehdy se do toho vrhla ještě s dalšími čtyřmi kamarády. Ti ale postupem času odpadli, a tak posledních šest let vede značku zcela sama. Aktuálně pracuje na své nejnovější kolekci Touch Me, u které slibuje nové potisky a nově ztvárněné téma. V našem rozhovoru prozrazuje, že ji nebaví vytvářet střihy a proč některé udržitelné materiály nepřekonají ty méně ekologické.
Lucie stojí za českou módní značkou LEEDA už 16 let. Foto: archiv Lucie Kutálkové
Vymýšlet nové a nové modely už šestnáct let to rozhodně není jednoduchá disciplína. Jak ke každé další kolekci přistupujete, když víte, že to musí bavit zákazníky i vás?
Čím jsem starší, tím se s tím peru méně. Před těmi šestnácti lety jsme měli pokaždé pocit, že musíme furt chrlit každý půlrok něco nového. Ale došla jsem k názoru, že to vlastně není potřeba. A víte proč? Nejsem toho schopná a ani by mě to pak tak nebavilo. Je to dokonce i zbytečné, když se podíváte na to, jaké náklady to s sebou nese. To je přece princip fast fashion a takový přístup mi je cizí. Samozřejmě že v zimě nabízím zimní oblečení a v létě zase letní, ale nestresuju se tím, že fotím kolekci o týden nebo o měsíc později. V tomto mám velký luxus.
Vy máte vzhledem k dlouhé existenci na módní scéně velkou zkušenost i s českým vkusem a možnostmi podnikání. Jak se to podle vás za tu dobu změnilo?
My jsme to měli jednodušší v tom, že tehdy tady nebylo tolik mladých designérů, kteří by si otevřeli svůj vlastní obchod. Tím jsme měli výhodu. Dnes jsou ale zase naprosto odlišné možnosti propagace. Lidé se už sami zajímají o český design nebo lokální scénu. Před šestnácti lety jsme lidem vysvětlovali, proč tričko v obchodě stojí 200 korun a u nás třeba dvanáct set. Dnes už to spousta lidí ví.
Odrazilo se to nějak na vkusu českých žen?
Určitě. Je to vidět na zákaznicích. Nakupují méně a s rozmyslem. Chtějí především kvalitu a možnost kombinovat. A nemají už radost z toho, že si koupí oblečení, které šily děti někde na druhé straně zeměkoule. A není to otázka peněz, protože můžete kupovat v second handech, můžete si šít doma podle Burdy, samy si vyrábět nebo přešívat. Mám tedy pocit, že lidé si začínají uvědomovat, že to tričko za dvě stovky vlastně ani nepotřebují.
V obchodě LEEDA v Bartolomějské ulici v Praze najdete společenskou módu, klasické kousky v černé barvě i zajímavé šperky. Foto: Veronika Vlachová
Když vymýšlíte nové modely, jak vypadá ten proces?
Hodně různě. Třeba v aktuální kolekci jsem začala barvami a materiály, které mě oslovily. Mám tedy nějakou představu barevnosti a podle toho se pak všechno nabaluje. Ale někdy mám dopředu daný příběh, který to specifikuje, a pak vycházím hlavně z něj. Trendy se ovlivňovat nenechávám. Ale materiálem rozhodně ano. Ten mě inspiruje nejvíc.
S jakým materiálem pracujete nejraději?
U základních kousků používám především bavlnu, len, hedvábí i viskózu. Ta je vyráběna v Čechách a má speciální zpracování. Viskóza není úplně udržitelný materiál. Velice se zamýšlím nad tím, jaké materiály použiji. Na druhou stranu tato viskóza vydrží strašně moc - je ohromně trvanlivá a také je vyrobená lokálně. Když vezmu třeba bambus nebo tencel, což sou udržitelné materiály, častokrát toho tolik nevydrží, ale samozřejmě záleží i na zpracování látky. V první řadě mi tedy jde o to, aby byly moje modely kvalitní, nadčasové a trvanlivé. V nové kolekci bude i konopný úplet, který mě naprosto nadchnul. Má skvělé vlastnosti, je ekologičtější než třeba viskóza, vydrží a perfektně se nosí.
"Narazila jsem na Malai, kokosovou kůži, kterou vyvinula jedna Slovenka v Indii. S tímto materiálem jsem pracovala jako jedna z prvních v ČR. Je to totálně udržitelný projekt, kterému ohromně fandím."
Narazila jste i na materiály nové generace, ve kterých vidíte potenciál ve využití v módním průmyslu?
Při hledání jsem narazila například na Malai. To je materiál, kterému se říká kokosová kůže. Ohromně mu fandím. Materiál vyvinula Slovenka Zuzana Gombošová, žijící v Indii. Kokosová kůže se mi dostala do ruky právě v době, kdy jsem hledala alternativy za pravou kůži. Nejzajímavější na tom je samotná výroba. Využívá se kokosová voda, která by přišla vniveč, naočkuje se bakteriemi, ty se živí touto vodou a vytvářejí takový gel. Do něj se pak vkládá například sisal a různá celulóza a ve výsledku vznikne něco jako kůže. Je barvena přírodními barvami a je ekologicky rozložitelná. Takže je to totálně udržitelný projekt.
Když na to sahám, je na omak dost tvrdá...
Ano, ale vyrábí se různé tloušťky a používáním měkne. A použití je plus mínus jako kůže. Takže boty, kabelky, doplňky…
Zobrazit příspěvek na Instagramu
A co vy máte v plánu z ní vyrábět?
Pracovala jsem s tímto materiálem jako jedna z prvních v ČR, takže máme už pásky a kabelky. Pracuje se mi s ním velice dobře. Proto zkouším i nové možnosti.
Foto: archiv LEEDA
Vraťme se ale k vašim modelům. Jakým způsobem formujete jejich střih?
Musím se přiznat, že absolutně nemám technické myšlení. Studovala jsem malbu a pak oděvní nástavbu. Ale formování střihu mě moc nebaví. Proto to dělám spíš tak, že model nejdříve vymyslím, stříhám, špendlím a zkouším to tak dlouho, až je perfektní, a teprve potom ho rozložím. Samozřejmě také spolupracuju s krejčovou, která je v konstrukci velice zdatná. A když jí svou představu nakreslím, je schopna ji doladit a přesně narýsovat. Ale nutno podotknout, že moje střihy zas až tak komplikované nejsou, jsou spíš neobvyklé.
Vyhodili vás z prvního ročníku na UPRUM pro nedostatek kreativity. Jak vás takové vnější rozhodnutí v životě ovlivnilo?
V tom věku mě to ovlivnilo samozřejmě markantně. Na školu jsem se ohromně těšila, nebylo a není lehké se tam dostat, byla to tehdy pro mě meta. Nastoupila jsem do ateliéru oděvního výtvarnictví k docentce Krbcové, jejíž rozhodnutí to bylo. V tu dobu tam nepanovala vůbec dobrá atmosféra. Už rok přede mnou vyhodila Lucii Trnkovou. A i na to konto jsme se seznámily a založily LEEDU. Takže jí za to vlastně zpětně děkuju. Kdyby se to nestalo, tak nemám fungující značku a nejsem tam, kde jsem. Se školou bych takové podnikání nemohla zvládnout. V té době to ale nebylo lehké. Přišla jsem tak trochu o ideály a došlo mi, že lidí, kterých bych se měla vážit, si nevážím. O to víc mě ale těší, že teď ateliéry oděvu a obuvi UMPRUM vede Pavel Ivančic a Liběna Rochová, kterých si vážím, a studium má znovu velice vysokou úroveň. Pracují u mě tři jejich studentky a i tím jsem se školou vlastně pořád v kontaktu a mám ji ráda.
Obchod LEEDA najdete v Bartolomějské ulici v Praze. Foto: Veronika Vlachová
Váš obchod i značka fungují už skoro dvě dekády. Pamatujete si na nejvýraznější spolupráce?
Hezké období bylo, když jsme dělali kolekci s panem Kaplickým. Setkání s takovou osobností je pro mě vždycky celkově inspirativní a posouvá mě. Přišel s požadavkem, abychom vytvořili svatební šaty pro jeho nastávající ženu Elišku. A z jedné kolekce nakonec vznikla i druhá. V té době ale zemřel. Tehdy jsme byli v půlce a rozhodli jsme se, že to doděláme. Bylo zajímavé vnímat jeho pohled na ženu, aby šaty byly sexy, ale zároveň nekřičely vulgaritou. Takový mužský pohled nám tehdy scházel. Krásná byla také spolupráce s Liv Tyler, pro kterou jsem dělala styling na celosvětovou kampaň na kosmetiku. Ona je pravá elfí princezna…
|
Jaké návrhy oblečení vás nejvíc baví tvořit?
Baví mě večerní róby, kabáty, košile, ale i trička. Abych to řekla upřímně, moc mě nebaví kalhoty, pokud nejsou na zakázku. Aby perfektně seděly, musela bych mít na obchodě širokou škálu jejich velikostí i střihů, takže raději na míru.
"Absolutně nemám technické myšlení. Vždycky jsem měla čtyřku z deskriptivy. Model proto nejdříve vymyslím, pak stříhám a špendlím a zkouším tak dlouho, až je perfektní. Teprve potom ho rozložím."
Usedáte někdy k šicímu stroji?
Ano, vlastně na začátku jsem to dělala víc. Teď už ale dělám jen první prototyp a další vzorky už šije moje krejčová. Ten první vzorek dělám zejména proto, že se mi pak jednodušeji vysvětluje, jak to chci. Mohu si hrát s materiálem a napadají mě tak další technologie i střihy. Ale musím upřímně říct, že vytváření samotných střihů mě nebaví. Vždycky jsem měla čtyřku z deskriptivy a vím proč.
Došlo u vás i na nějakou krizi?
Měla jsem ji asi po deseti letech existence LEEDA. Přestalo mě to bavit. V takových kreativních profesích není průšvih to, že se vám nedaří finančně, to nemusí být vždy znamení toho, že byste dělala věci špatně. Ale ve chvíli, kdy vás to přestane bavit, tak už to můžete rovnou zavřít. Protože to zákazníci poznají. Takže jsem takovou krizičku měla.
Co vás tedy navrátilo zpátky?
Výdrž a dobré zázemí. A kamarádi. Kdybych neměla lidi kolem sebe, kteří mi říkali, že si musím nejdříve odpočinout a pak dělat rozhodnutí, tak bych to nezvládla. To bych skončila už dávno.
O co je u LEEDA největší zájem?
Jednoznačně svatební šaty nebo šaty pro nějakou slavnostní příležitost. Ale mám i zákaznice, které nemají konfekční figuru, takže si vybírají z mé kolekce, nebo jim kreslím návrhy na míru, dle potřeby.
Máte dlouholetou zkušenost s podnikáním v českém módním průmyslu. Co byste dnes poradila lidem, kteří by si rádi založili vlastní značku?
Určitě mít velkou výdrž a nepolevovat z kvality. Pokud uděláte jednu úžasnou kolekci na módní přehlídku, tak to je skvělé, ale chce si to udržet takovou úroveň i při druhé a třetí. Také se musíte o své zákazníky starat. Mě třeba hrozně baví být v obchodě a věnovat se klientkám osobně. Nedávno se mě někdo ptal, jak dlouho se moje podnikání nerentovalo. Uvědomila jsem si, že to bylo tak prvních pět šest let. V podstatě jsme k Leedě pracovali ještě na vedlejší úvazek, abychom značku a obchod vůbec mohli mít. Rozjezd byl v našem případě pomalejší, protože jsme neměli kapitál, jen svoje omezené prostředky a podporu rodičů. Co vidím jako důležité, je obklopit se lidmi, kteří vám pomohou a věří ve vás. Dělat si všechno sám není rozhodně šťastné.
V kolekcích Lucie Kutálkové najdete jednoduché barvy, ale neobvyklé střihy. Foto: Veronika Vlachová
Přečtěte si předchozí díly projektu DEN S...: