Za nablýskaným světem módy se skrývá drsný příběh Františky Čížkové
Uznávaná módní kritička Františka Čížková byla dlouho symbolem módního kata, jemuž polovina národa blahořečila a polovina se vášnivě rozohňovala nad jeho nekompromisními komentáři.
O soukromí této drobné excentrické ženy se začalo mluvit především díky s ní Českou televizí natočené 13. komnatě a autobiografické skládačce To jsem já, Františka, v níž s až šokující upřímností popisuje milníky svého života, zásadní éry existence, momenty a dobu, jež od dětství její názor na svět, na módu, smysl života formovaly. Píše o cestě, nikoli cíli, jenž až tak podle ní podstatný není. Bez ohledu na časovou posloupnost drze prokládá minulost se současností. Niternými a veskrze intimními „pěnami dní“.
„Netuším, proč tolik žen (jistě i mužů) věří nejrůznějším návodovým článkům, blogům, paperbackovým spiskům s recepty, jak možný citový, existenční, zdravotní problém vyřešit. Touhu, šálivý sen rychle naplnit. Za mnohem důležitější považuji poznáním vykolíkovanou cestu k cíli. Je mnohem zásadnější než meta samotná,” píše ve své nedávné společenské glose Františka. A ví, o čem mluví.
Františku vychovávali od šestinedělí prarodiče, rodiče o ní zájem neměli. Osmnáctiletá romská matka utíkala handlovat do světa, o dvanáct let starší otec bojoval s alkoholem. Svého prvního syna, kterého do péče dostala rodina exmanžela, objevila až po čtyřiceti letech. V knize To jsem já, Františka o tom všem autorka vypráví bez obalu, s nebývalou, až bolestnou otevřeností včetně partnerských krizí, jež ji dovedly k psychickým i fyzickým problémům. Móda samozřejmě nechybí, ale Františka o ní píše v kontextu s dobou, svým životem. Lekce stylu uděluje mezi řádky a její metafor plná výpověď má pro ni typický nadhled, s nímž střídá hravé polohy s fatálními tématy mezilidských vztahů, mateřské lásky a existence v drsných podmínkách.