Aktuálně ji můžete vidět ve filmu Můj příběh. Její vyprávění o vlastním životě je ale trochu jiné: přestože mnohokrát klopýtla, s velkým úspěchem navrhuje šperky, kabáty i šaty. Co ji k tomu vedlo?
Foto: archiv Vlastiny Kounické Svátkové
O svém životě tvrdí, že je plný fuck-upů. Nikdy nestudovala herectví, ale na svém kontě má už filmové tituly jako Casino Royale, Ženy v pokušení, Gangster Ka nebo aktuální snímek Můj příběh. Neprošla žádným studiem módního návrhářství a už víc jak rok navrhuje pod značkou Adore vlastní šperky a originální kabáty či šaty. Vlastina Svátková jde úspěšně za tím, co ji v životě baví. A to i přesto, že u toho mnohokrát klopýtla. V rozhovoru v rámci projektu DEN S... prozrazuje, jakou cestu si vybrala a proč šije kabáty z netypických látek.
Na náš rozhovor Vlastina přišla v kabátu, který si sama navrhovala. Foto: Veronika Vlachová
Vy jste přišla na rozhovor v krásně barevném kabátu. Hádám, že je to vaše práce, je to tak?
Ano. Nechci se stavět do role návrhářky, jen si hledám cestu k věcem, které bych chtěla nosit. Nemám ani v plánu si otevřít třeba obchod, dělám si jen radost. Vždycky jsem milovala módu. Když jsem byla malá, moje máma mi šila oblečení. V dětství jsem listovala Burdou a učila se dělat střihy. Na stroji jsem si pak šila základní věci a hrozně mě to bavilo. Móda mě zajímá z té stránky individuace a originality, hledám si vlastní cestu, která není masová. Baví mě, když mám na sobě něco, co nikdo jiný na světě nemá. Baví mě ten proces.
Mohla byste ho popsat konkrétněji?
Nejprve si seženu látku, většinou ze zahraničí a z limitované edice. Zbytek, který už nikdo na nic nevyužije, protože je té látky posledních pár metrů. Jakmile přijde, osahám si ji, přikládám na sebe a teprve pak přemýšlím, co by z toho mohlo být hezkého. V poslední době jsem hodně zaměřená na kabáty a na šaty, protože to jsou věci, které se dají nosit kdykoliv a k čemukoliv. Přestala jsem být kalhotový typ. Rifle jsem úplně vyhodila ze šatníku, protože mi vadilo, jak se pořád nedal dopnout knoflík a jak jsem v nich byla stažená, upnutá, narvaná. V šatech neřeším, zda jsem přibrala nebo ne. Je to tedy kreativní proces, na jehož konci je většinou příjemné překvapení, co jsem si to vlastně vymyslela.
Stojíte i za šitím?
Ne, mám krejčovou. Vždy za ní přijdu s látkou, představou a konkrétním návrhem, nákresem. A při první zkoušce to zase přešijeme na něco úplně jiného. Naštěstí mě už zná, a tak na začátku nic nestříhá, jen sešpendlí. Také se stává, že třeba koupím málo látky, tak to pak improvizujeme, abychom mohly model dokončit.
"Móda mě zajímá z té stránky individuace a originality, hledám si vlastní cestu, která není masová. Baví mě, když mám na sobě něco, co nikdo jiný na světě nemá."
Ale návrhy jsou vaše, že?
Ano, občas něco nakreslím, nebo nafotím a někdy je pro mě lepší to vysvětlit. Látku si pokládám k tělu a pak popisuju, že chci třeba balonové rukávy, na tomto místě to zúžit, tady zase by to chtělo pásek asi takto široký a to celé chci dlouhé asi ke kolenům.
Nechci být netaktní, ale váš kabát, ve kterém jste přišla, není z tak úplně běžné látky – je tvrdší a pevnější...
To je totiž čalounická látka. Ale je mi v ní příjemné teplo a dobře drží tvar. Vlastně úplně na začátku jsem si původně chtěla nechat přečalounit jedno polorozpadlé skořápkové křeslo. Hledala jsem látku a narazila na jednu prodejnu v Praze, ve které mi paní doporučila látku s motivy papoušků a opiček. Když jsem se ale na tu látku zadívala, napadlo mě z ní udělat kabát a moje krejčová ho ušila podle mých představ. Dodnes ten kabát nosím. A když jsem si ho vzala na nějakou akci, tak mě pořád někdo zastavoval a ptal se, odkud ten skvost mám.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Věnujete se tvorbě kabátů a šatů. Přemýšlela jste i nad rozšířením svého sortimentu?
Ne, to nemám v plánu. Když se podíváte do mého šatníku, tak mám jednu celou skříň jen se šaty. Tomu tak ale nikdy předtím nebylo. Pořád jsem chodila v kalhotách, protože od dětství jsem měla komplex z mých nohou, že jsou křivé. Věřila jsem tomu. Také jsem chodila celý život jen v černé. Změna nastala před třemi lety, kdy mě začaly bavit barvy. Jsem přesvědčená, že oblečení je odrazem naší duše. V šatech se cítím žensky, pohodlně a mnohem lépe vystihují ženskou křivku. Lidé se totiž bojí, co na ně řekne okolí. Tuhle fázi už mám dávno za sebou. Možná to přichází s věkem, ale módu nosím pro sebe a barevnost je pro mě velká výzva.
Před necelými dvěma lety jste zveřejnila i svou značku šperků Adore, jejíž počátek se dá datovat shodně s časem, kdy jste si sama vybírala snubní prstýnek. Jak to tehdy bylo?
Můj muž mi tehdy řekl, ať mu řeknu, co se mi líbí a já jsem věděla, že chci prsten s neopracovaným kamenem - nebroušeným, neblyštivým, přírodním. Ideálně morganit, protože je to kámen lásky. Snažil se to někde nechat vyrobit, ale vždycky přišel s tím, že se morganit nedá lehce sehnat, že neopracované kameny jsou křehké a špatně se s nimi pracuje, což je pravda. Žádnému zlatníkovi se do toho vůbec nechtělo. Nakonec se nám přes mého kamaráda podařilo dostat k jednomu takovému, který byl ochotný nám takový prsten vyrobit. Už jen to, jak těžká cesta k tomu vedla, mi vnuklo myšlenku, že bych si ty věci mohla vyrábět sama. Minimálně pro sebe, protože to jsou šperky, které tady nikdo nemá a neprodává. Jednou jsem se o tom u vína zmínila mé kamarádce Zuzaně Šulajové a ona okamžitě zareagovala, že do toho půjde se mnou, že je stejně na mateřské a nemá co na práci.
"Pořád jsem chodila v kalhotách, protože jsem od dětství měla komplex z mých nohou, že jsou křivé. Dnes jsem přesvědčená, že oblečení je odrazem naší duše."
Modely Vlastiny Svátkové jsou barevné a ženské. Foto: archiv Vlastiny Kounické Svátkové
Na začátku tedy byl nápad a velké nadšení. Ale co bylo dál?
Začaly jsme shánět neopracované kameny a udělaly kolekci dvanácti prstenů. Za ten rok a půl, co existujeme, jsme prodaly na 200 šperků. Zájem je obrovský, ale pořád to chceme držet ve formě osobního přístupu, lidé si musí na šperk měsíc, dva počkat. Pro nás to totiž není práce na plný úvazek, jen takový koníček, kterého si chceme hýčkat.
Mohla byste popsat, v čem jsou vaše šperky specifické?
Jde o šperky vyrobené z neopracovaných přírodních kamenů, polodrahokamů a diamantů. Vždy ve zlatě - červeném, bílém a žlutém. Zhotovujeme prsteny, náušnice, náramky, přívěsky. Na jeden takový šperk se vždy čeká dva měsíce, protože na něm pracuje pět lidí. Je to všechno ruční práce, žádný systém 3D tiskáren. A zákazníci nemají nikdy žádný problém si počkat. Máme dokonce zákaznice, které mají od nás už patnáct šperků a chtějí nové a nové, protože ty šperky jsou tak krásné, že se na nich vytváří závislost... Já sama pro sebe neustále navrhuju nějaké nové kousky a na ruce už mám 7 prstenů.
Šperky Adore Vlastina navrhuje podle tvaru neopracovaných kamenů. Foto: archiv Vlastiny Kounické Svátkové
Podle toho, jak jste popisovala dlouho cestu k vašemu snubnímu prstýnku, hádám, že výroba takových šperků nebude jednoduchá…
Přesně tak. Komplikace tam pořád jsou. Už se nám několikrát stalo, že jsme měly vybrané kameny, šperk se zhotovil, ale kameny se při výrobě rozdrtily. Tak jsme pokusem a omylem zjistily, které kameny můžeme používat a které vůbec ne, přestože jsou nádherné. Jen se do nich může ťuknout a je po něm. Naše šperky jsou nádherné, ale jsou to ozdoby, na které je třeba dávat pozor. Nedá se v nich rýt záhon nebo jít boxovat.
Takže se může stát, že kámen zasazený již v prstýnku se může při nošení rozpadnout?
Snažíme se, aby kameny byly chráněné a nestalo se to. Ale máme i nechráněné, které jsou vystouplé. A to jsou šperky pro skutečně výjimečné příležitosti. Svůj morganitový prsten už mám hodně oťukaný. Nikdy ho nesundávám a přesto pořád drží. Možná budu muset kámen časem vyměnit. Každopádně já jsem takový testovací panák, který zjišťuje, co naše šperky unesou a co ne.
Když jste tehdy pouštěla do výroby šperků, věděla jste, co to všechno obnáší?
Vůbec. Zuzka se naučila dělat originály ve vosku, vytvořila si doma malou zlatnickou dílnu. Takže když máme kámen, vymodelujeme prsten podle něj tak, aby dobře zapadl. To je pro nás ta nejkreativnější práce. Jakmile návrh vymyslíme, Zuzka vytvoří vosk, který odveze zlatníkovi, ten tam odleje zlato, pak se to předává fasérovi, který vsadí do zlata kámen. Pak šperk putuje leštičovi, pak brusičovi a nakonec rytci, který do výrobku napíše naši značku. A na závěr na puncovní úřad.
To zní skutečně jako dlouhý proces. Mohla byste popsat, za jakým kouskem řetězce stojíte vy?
Dělám návrhy, sháním kameny a vytvářím kolekce. Já jsem ta, která si vymyslí něco nového a pak to na sobě testuje. A když se to lidem líbí, mám prototyp nového šperku. Takhle jsem si třeba vymyslela náušnice na premiéru filmu Můj příběh. Byly to takové šroubovací náušnice, které jsem vždycky chtěla. Vymýšlím si tak kousky, které jsem vždycky chtěla nosit, ale nemohla je sehnat. Přesto nikdy dvakrát za sebou nevznikne stejný šperk, protože kámen je pokaždé jiný. Nikdy neděláme stejné šperky, aby každý zákazník měl naprostý originál.
Jak časově náročné takové podnikání ještě vedle péče o syny, hraní a dalších aktivit je?
Já mám to štěstí, že na to nejsem sama. Jsme na to dvě, takže si navzájem vypomáháme a každá dělá něco. Někdo se věnuje sociálním sítím, někdo zase komunikuje s klienty, někdo chodí ke zlatníkům, někdo zase pro kameny. Zuzka je fotografka, a tak naše šperky fotí. Já mám zase na starosti texty a vymýšlím marketing. Zatím jsme v procesu start upu, na trhu jsme skoro dva roky. Teprve nedávno jsme vytvořily webové stránky. Díky tomu, že mám i jiné profese, které mě baví stejně, jako je herectví nebo psaní knih, tak nemusím nikde tlačit na pilu a ubírat na kvalitě. Ideální pozice v byznysu, abych byla šťastná.
| Vlastina Kounická Svátková (38) |
|
Přečtěte si předchozí díly projektu DEN S...:
.jpg)
