Inspirativní ženy #1: Claudia Cimini

Foto: archiv Claudia Cimini  

Claudia Cimini vystudovala v centru italské metropole zlatnictví, kde v malé škole ve sklepě starodávné budovy přičichla k metodě ztraceného vosku. A tato láska ji nikdy neopustila. „Miluju stříbro, jeho vůni, barvu, lesk i odstín,“ popisuje zasněně temperamentní šperkařka Claudia. Z Říma její kroky směřovaly za dalším studiem designu a zlatnictví, do Londýna. Ale podnikat začala až v Česku. V čem se její metoda nedá s tou klasickou srovnávat? A jak dokáže ztvárňovat dětské obrázky do překrásných skvostů? 

Vyrábíte šperky metodou ztraceného vosku. V čem je tato metoda výroby vlastně tak zajímavá, že jí tak podlehla?
Mnoho mých šperků je inspirováno přírodními prvky. Zpracování metodou ztraceného vosku umožňuje dělat věci, které jinými technikami nelze provést. V přírodě máme pružné, nepravidelné, ale přesné, jemné, a přitom konzistentní tvary. Měkkost linií, přesnost některých forem je výsadou, kterou vám může dát kujný materiál, jako je vosk. Technika ztraceného vosku má velmi starodávný původ, pravděpodobně sahající až do doby bronzové. Považuji za nesmírně fascinující, že i nadále používáme techniky s tak hlubokými kořeny.

Narodila jste se v Římě, studovala v Londýně, ale nakonec zakotvila v Praze. Dá se říct, že jsou vaše šperky kosmopolitní? Nebo naopak nesou určitý typický rys konkrétní země? 
Myslím, že prožít krásu je něco, co se nás dotkne od prvních let života, a pak to nás doprovází celý náš život. Narodila jsem se a vyrostla v Římě, ve městě, kde jste obklopení starými architektonickými formami. V Římě dýcháte zářivostí tvarů, procházíte se mezi památkami, které si udržovaly nespornou autoritu pramenící z až těžkopádné minulosti. V Anglii jsem se naproti tomu naučila oceňovat možnost překročit klasickou eleganci. Britská odvaha míchat prvky, které jsou zdánlivě vzdálené od sebe, a získat neobvyklé, jistě inovativní výsledky, silně zatřásla mojí kreativitou. Na druhou stranu v Praze jsem objevila další rozměr krásy - pragmatismus a minimalismus, které mě učí k tomu, aby mé šperky byly hlavně praktické a nositelné. Zde jsem se pochopila, že často harmonie znamená spíše odebírat než přidávat.

Pamatujete si, jak jste v Česku se svým podnikáním a výrobou šperků začínala? 
V životě jsou chvíle, kdy si uvědomíte, že nastal čas uskutečnit své sny. V jedné z takových chvílí jsem začala hledat lidi, kteří pracovali se stříbrem osobnějším stylem, než jak to je u velkých klenotníků. Když jsem hledala české umělce a umělkyně, našla jsem šperky, které mi připomínaly něco známého. Byly to propracované šperky, ale zároveň lehké ve své složitosti. Domluvila jsem si schůzku s Věninou (https://www.fler.cz/venina-silver), umělkyní, která stála za takovými výtvory. A narazila jsem tím na úžasnou osobu, vstřícnou, slunnou, se kterou spolupracuji dodnes. 

Co bylo pro Vás na začátku podnikání se šperky nejtěžší?
Rozhodně to, kdy se střetly italská a česká byrokracie... Pokud se v Itálii chcete stát zlatníkem, jdete pracovat do dílny, kde se toto řemeslo naučíte. To znamená, že po povinné škole přestanete studovat a chodíte do práce k nějakému řemeslníkovi. Já jsem ale chtěla něco víc: pokračovala jsem ve studiu na univerzitě, navštěvovala první zlatnický kurz v Římě, ve škole, která nebyla nostrifikována, ani jako základní nebo střední. A to způsobilo problémy s nostrifikací kvalifikace, která byla nezbytná k získání živnostenského listu ke zlatnické profesi.

Foto: archiv Claudia Cimini

Mohla byste porovnat přístup žen ke šperkům v zemích, ve kterých jste prožila velkou část svého života? A jak jsou na tom české ženy?
Podle mého názoru velmi důležitou roli ve vztahu žen ke šperkům klima a kultura, ve které žijeme. V Itálii ženy nosí velké, honosné a nápadné šperky. Slunce znamená světlo a jas, ta stejná zář, kterou pak my Italové vkládáme do oblékání a vnějšího vzhledu. České ženy milují menší, praktické, sofistikované, ale nenápadné šperky. Zdá se mi, že české ženy mají rády kameny, jako je vltavín nebo granáty, které svými tmavými a důraznými barvami připomínají dlouhé pražské zimní večery. Italské ženy milují tyrkys, ametysty, korály, prostě lesk letních barev. V poslední době jsem si také všimla toho, že se stále více zdůrazňuje kvalita materiálů a zpracování. Česká žena je zákaznice, která věnuje pozornost detailům a vyžaduje dobrý poměr: cena-kvalita.

"Itálii ženy nosí velké, honosné a nápadné šperky. Slunce znamená světlo a jas, ta stejná zář, kterou pak my Italové vkládáme do oblékání a do vnějšího vzhledu. České ženy milují menší, praktické, sofistikované, ale nenápadné šperky."

Co Vás na výrobě šperků baví nejvíc?
Ráda sedím u pracovního stolu, špiním si ruce a cítím vůně stříbra na svých prstech. Ráda se dívám na to, jak něco získá svůj tvar, který je harmonický a roste jakoby sám ze sebe. Líbí se mi, když se dostávám do poslední fáze zpracování, leštění, prostě do chvíle, kdy šperk získává svůj vlastní lesk, a tím jako by se rodilo do svého života, který je nyní nezávislý na mně. Ráda fantazíruji a představuji si ženu, která se ve zvláštním večeru cítí krásná, a to i díky malému, ale významnému doplňku.

Šperky Claudie jsme si vybrali pro focení Český design 2019. Foto: Michaela Kratochvílová

Jaká jsou úskalí výroby šperků metodou, pro jakou jste se rozhodla Vy?
Moje díla jsou jedinečné originály anebo kusy vyrobené jen v omezeném počtu. Myslím, že jedinečnost a skutečnost, že jsou zcela ručně vyrobené, dávají zvláštní kouzlo dílu, které tak získává neopakovatelnou duši. Pro mě je těžké předpovědět čas potřebný k dokončení práce. Protože jako každá řemeslná práce se v každém okamžiku může stát něco neočekávaného, nějaká „příhoda“, kvůli které musíte opravit nebo přepracovat kus, na kterém jste pracovali.

V Londýně jste studovala Design a zlatnictví, takže jste k této profesi inklinovala asi dlouho. Ale odkud se ve vás vzala ta vášeň právě pracovat s kovem a vytvářet šperky?
Byla jsem si vědoma, že studiem filozofie bude asi obtížné se pracovně prosadit. V té době jsem narazila na reklamu na zlatnickou školu v Římě, kontaktovala jsem ji a šla se podívat do pracovního prostředí, ve kterém se kurzy konaly. Okamžitě jsem cítila, že tam patřím. Nikdy jsem nemilovala klasické klenotnictví. Vzpomínám si na první prsten, do kterého jsem se zamilovala: byl to berberský prsten ve smaltovaném stříbru s čtyřlístkem na něm, tehdy jsem byla dívkou, která věděla, co se jí líbí. 

Co vám v podnikání se šperky nejvíce pomohlo?
Viditelnost je to, co neustále potřebuju. Jako designéři, řemeslníci nebo umělci vždy potřebujeme být viditelní. Potřebujeme, aby nás lidé znali a poznali. Uspořádala jsem výstavy v Praze a Římě. Často se účastním designových trhů a událostí souvisejících s řemeslným zpracováním. Ráda navazuji vztah s lidmi, kteří budou nosit moje šperky, protože když poznám blíže ženu, pak dokážu lépe zdůraznit její krásu. Pro mě je uspokojující vytvářet šperky, které odrážejí vkus osoby, která je bude nosit a pro kterou se časem stanou stejně přirozené jako druhá kůže. 

"Vzpomínám si na první prsten, do kterého jsem se zamilovala: byl to berberský prsten ve smaltovaném stříbru s čtyřlístkem na něm, tehdy jsem byla dívkou, která věděla, co se jí líbí."

Ve svých špercích ztvárňujete nejrůznější tvary – třeba zvířata. Kde berete inspiraci? A limituje Vaše metoda výroby nějak i tvar či námět šperku?
Za dva největší zdroje inspirace, designéry a umělce považuji přírodu a dětské kresby. Z přírody ukradnu listy, takové, které mají zvláštní tvary, třeba s výraznými žilkami. A když byly dceři čtyři roky vyhotovila mi portrét. Ten jsem vzala, zmenšila ho a udělala z něj přívěsek -  přesně podle linií jejího obrázku. Dcera je dodnes na to velmi hrdá! Myslím si, že obrázky těch nejmenších jsou „přirozené“, je to ještě svobodná tvorba, která není tolik formovaná zásahem dospělých. Je velmi zajímavé a zábavné sledovat tvary diktované přirozeností dítěte. U těchto typů děl mi technika ztraceného vosku umožňuje být věrná původní designu. Pokud potřebuji hladké povrchy, klasická zlatnická technika je určitě lepší. Je důležité umět si vybrat správnou techniku pro konkrétní předmět, který chcete vytvořit. 

Inspirací jsou jí dětské kresby. Foto: archiv Clauda Cimini