Rozhovor s kostýmní výtvarnicí pro divadlo i film
Seriál rozhovorů s českými návrháři vznikl díky spolupráci s Evou Krestovou, majitelkou firmy evi-látky. Na otázky Ilony Nebřenské odpovídá kostýmní výtvarnice Katarína Hollá.
Kataríno, studovala jsi kostým na divadel ní fakultě v letech 1984 – 1990. To muselo být nádherné, jelikož DAMU určitě byla takovou oázou, kam bylo možné se schovat před totalitním režimem...
Abych to upřesnila, do roku 1990 to byla katedra scénografie. Změna přišla až po revoluci, kdy se po třech letech studium rozděluje na scénografii a kostým. Takže já mám vystudovanou pět let scénografii, kostým a televizní architekturu. Bylo to nádherné období. Před situací venku jsme byli doslova schovaní, a to také proto, že se naše katedra nacházela v půdním prostoru DAMU. Tam jsme měli ateliéry, kam oko vnějšího světa moc nedohlédlo. Měli jsme dobře zorientované a odvážné profesory, díky nimž k nám na večerní přednášky docházeli mnozí ti, kteří byli na indexu a nikde se tudíž nemohli oficiálně vyskytnout. Měli jsme tam obrovskou svobodu.
Kolik divadelních představení jsi oblékla a čím tě tvá profese fascinuje?
Myslím si, že je to kolem dvou set. Nemám to přesně spočítané. Není to pro mě podstatné. Pro mě je „absolutní“ ta chvilka tvoření. Miluji materiály, scházení a nalézání, tvoření charakteru. Je pro mě důležité, aby ty věci sloužily. V den premiéry kostým odevzdám hercům a nechávám ho žít vlastním životem nebo lépe řečeno jejich společným životem. Pakliže je herec pokorný, vnímavý a tvořivý, mnohdy přinese svému kostýmu další život.
Jsi podepsaná také pod většinou úspěšných českých filmů jako Šakalí léta, Pupendo, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Revival a Díra u Hanušovic. Kromě toho jsi převzala cenu Český lev za koprodukční seriál Hořící keř Agnieszky Holland. Jaká byla spolupráce s oscarovou režisérkou?
Bylo to velmi poučné. Ten projekt byl mimořádně těžký, protože se denně točilo hrozně moc materiálu. Agnieszka i všechny složky kolem ní byly stoprocentně připravené. Obtížnost také spočívala v obrovském množství kostýmů. Dohromady se odtočilo něco kolem dvanácti set komparsistů a k tomu ještě mnoho herců a epizodních rolí. V přípravách projektu jsme přišli na to, že ani fundusy na Barrandově, ani v České televizi nám nejsou schopny nabídnout dostatečné množství dobových kostýmů. Vytipovali jsme tenkrát asi 5 českých měst, kde by se daly sehnat originální šaty ze 60. let. Vykoupili jsme na 40 velkých štendrů šatů, které se opravdu v rámci projektu všechny odtočily. Byla to úchvatná práce.
zdroj: youtube.com
Jak se obléká kostýmní výtvarnice? Šiješ si?
Oblékám se velmi obyčejně a hlavně prakticky. Naše řemeslo vyžaduje neustálý pohyb a přesuny ze second handů do dílen. Kdysi jsem viděla dokument o jedné oděvní výtvarnici. Když se kamera podívala do její šatní skříně, všechno oblečení bylo černé. Ona tenkrát prohlásila, že moment, kdy obléká sebe samu, je jediná chvíle, kdy nemusí řešit barvy. Moc mě baví oblékat ostatní, ale na sebe už téměř nemám energii.
Není ti někdy líto, že nenavrhuješ svou autorskou módu?
Už několikrát jsem měla takové nabídky... Módní návrhářství je fenomén, který velmi obdivuji. Mám své guru, Alexander McQueen a Vivienne Westwood, ale mým prvotním a stále přetrvávajícím impulsem je fascinace charakterem postavy. Když jste výtvarník, potřebujete nějak pojmenovaný charakter převést na jeviště, a to je pro mě ten okouzlující moment...
