Módní návrhářka původem z Olomouce rozhodně nepatří ve svém oboru k těm, kteří jdou s proudem.
Foto: Petr Dokoupil a archiv K. Židkové
Původně vystudovala žurnalistiku a nad názvem své oděvní značky si dlouho nelámala hlavu, prostě ji pojmenovala svým občanským jménem. Klára Židková se ve své tvorbě zaměřuje převážně na kabáty a šaty šité na míru. Spolupráce s brněnskou Nadací Veronica se odráží v její eko módě jako projev vize, že i starý materiál má svou cenu.
Foto: archiv K. Židkové
Vy jste nešla klasickou cestou, řekněte, jak jste se k navrhování dostala?
Bavilo mě to už od dětství, pracovat s materiály a vytvářet. První zákazník byla moje barbína. Bavila jsem se tím, že jsem jí pletla různé svetry a všechno šila. Měla strašný účes, hrozně jsem ji ostříhala, ale garderobu měla skvělou. Pocházím z Olomouce, tam jsem chodila na gymnázium. Po maturitě jsem odešla do Brna na Masarykovu Univerzitu, kde jsem studovala žurnalistiku a filozofii. Pořád jsem ale v hlavě měla navrhování. Vše začalo tak, že jedna známá obdivovala kabát, který na mně viděla a divila se, že se tím neživím. Tak jsem si řekla, že to zkusím a od roku 2015 mám založenou živnost.
Jak vnímáte náročnost módního průmyslu?
Módní tvorba je zajímavý obor. Není úplně snadný, aby k úspěchu třeba stačilo jen to, že je člověk šikovný. Je to náročná práce, není to '40 hodin týdně a jdu domů'. Je to logistické přelévání sem a tam a člověk navíc musí být i poměrně vtrvalý a trpělivý, než se kýžený úspěch dostaví. Mně to ale za to stojí. A jsem ráda, že zatím vytrvávám.
Na jaký typ produktové práce se zaměřujete?
Chci dělat především produkt, který může někdo opravdu používat. Chci, aby to byla věc, kterou může především nosit. Nedělám vyloženě výtvarné extravagance ve stylu výtvarných děl, takže jsem spíše uživatelský návrhář.
Foto: Petr Dokoupil
Jaké úspěchy Vás těší?
Přehlídka v Paříži a editorial ve Vogue na mne zatím čekají.(smích) Teď beru jako radost všedního dne, když vidím spokojeného zákazníka, když vidím že se v té zakázce sejde vše jak má. Pro mne je úspěch, že nemám práci, ze které bych v neděli měla depresi, že do ní v pondělí zase musím. A říkám si, že spousta lidí to tak vlastně asi má.
Co Vaše módní přehlídky?
Má první přehlídka byla na Brno design days společně s brněnskou Nadací Veronica. Byla to kolektivní přehlídka čtyř návrhářů, kde jsme představili své práce a modely, které jsme přešívali pro Nadaci Veronica v rámci popularizace metody upcyklace a ekologie v módě. O dva měsíce později přišla další přehlídka v Domě umění, to bylo v roce 2017. Všechny mé přehlídky zatím byly v kooperaci s Nadací Veronica. Jedna byla ještě o rok později v roce 2018, v Tržnici na Zelném trhu, a potom vlastně ještě jedna – to byla taková malá věc, výtvarný módní tábor v kooperaci s Malou nocí módy.
Vystupujete pod svým občanským jménem. Nechtěla jste raději vystupovat pod svou módní značkou?
Říkala jsem si, že nevymyslím nic, co mě nepřestane za dva tři roky bavit, tak to budu podepisovat svým jménem. Což z hlediska marketingu není dobré, je prý lepší vytvořit nějaký brand, který je nějakým způsobem úderný a zapamatovatelný, začít s nějakou Klárou Židkovou je prý bláznivost. Ale když je těch věcí tolik, tak si říkám, že nemá smysl dodržovat všechny ty rady „jak to má být“.
Jak vypadá Váš tvůrčí proces?
Mám ráda látky, ráda na ně sahám a prvotní impuls vychází právě z materiálu. A materiál mne pak inspiruje, jak model střihově pojmout. Záleží také na konkrétním člověku, jak moc se chce do kreativního procesu zapojit. Do procesu vstupují také konkrétní potřeby zákazníka: co to má být, k čemu to má být, co má rád, v čem se cítí dobře, v čem ne – ale vždy tak, abych nešla přes své tvůrčí zásady. Ale obecně – inspirace je úplně všude. Třeba příroda, v té nacházím inspiraci v barevnosti. Ráda chodím do divadla, do kina, ráda čtu. Člověk by měl chodit s otevřenýma očima a nasávat do sebe podněty, odkud to jen jde.
Tvoříte většinou kabáty a šaty. Proč právě ty a jaké materiály nejraději používáte?
Nejvíc mě baví těžká krejčovina, kdy se skládá tvar postupně, je potřeba hodně vnitřní přípravy a ručního šití, aby člověk toho tvaru docílil. Nebaví mě rychlé šití a rychlá série. Šaty mě baví moc, to mi jde přirozeně z hlavy, a napadá mě to kdykoliv, když mám prostor. Mam ráda vlnu a její směsi, na omak je mi velmi příjemná. Mé estetické představy naplňují většinou ryze přírodní materiály, obyčejné bavlněné plátno nebo hedvábí, ale není to tak, že bych na polyester ani nesáhla.
Máte nějakou myšlenku, kterou chcete prostřednictvím módy předat?
Mám ráda, když věci fungují dlouho, možná jsem nostalgická nebo staromilská. Ale i můj šatník je takový. Prolíná se v něm má tvorba s konfekcí, kterou mám roky. Jsou tam kousky, které mám od patnácti, jenom je různě přešívám nebo předělávám. Mým mottem je úcta k věcem a času. Ráda dělám věci, které budou fungovat dlouho, až do té doby, než se zcela opotřebují.
"Mým mottem je úcta k věcem a času. Ráda dělám věci, které budou fungovat dlouho, až do té doby, než se zcela opotřebují."
Co pro Vás znamená móda?
Pro mě osobně je to jistý vyjadřovací prostředek, můj svět, ve kterém se cítím dobře taková, jak já jsem. Je to můj nejbytostnější způsob, jak se můžu jedinečně vyjádřit. Jinak je to pro mě vlastně v něčem podobné jako noviny – materiál (surovina, téma), který je sám o sobě dobrý a člověk se musí naučit řemeslo, aby své sdělení nějak vyjádřil. Baví mě zpracovávání materie do smysluplné formy.
Máte oblíbeného módního designéra/styl, který máte ráda?
Líbí se mi pionýrská období těch salonů, ze kterých pak vzešly všechny módní domy a korporace, klasiky jako Dior, Chanel a další jména z přelomu 19. a 20. století, Yves Saint Laurent – vše z období, kdy se toto řemeslo vpodstatě rodilo. Ze současnosti je mi svým přístupem sympatická třeba Vivienne Westwood, líbí se mi způsob, jakým vede firmu, nepůsobí na mne jako velká korporace.
Jak vnímáte Česko jako zemi módních návrhářů?
Myslím, že tradice odívání je i u nás hluboká, od první poloviny století až po nástup totality. Myslím si, že nějaká kultura oděvu je v nás zakořeněná, jen je silně zpřetrhaná. Zatím je ale z mého pohledu stále ve fázi osvěty nebo restrukturalizace trhu. Nevím, na co naráží ostatní, ale občas si připadám, že se neustále zabývám právě osvětou – co je to odívání, jaká je skutečná cena materiálu a proč nemůže být levnější. Chce to ještě čas, ale je vidět, že lidé se již osmělují, i z hlediska osobitého stylu.
Foto: Karolína Ketmanová
Myslíte, že jsme v módě odvážní?
Mně přijde strašně zajímavé i to, že vidím rozdíly mezi různými českými městy. Nemusíme byt všichni variabilní a strakatí, ale když si někdo troufne být jiný, vždy mě to potěší. Přestože já se vlastně oblékám do černé. (smích)
Jak se snažíte podporovat eko módu?
Když jsem začínala, příliš jsem se tím nezabývala, ale když se do toho člověk hlouběji ponoří, začne vnímat, kolik to dá práce - něco vyrobit. Při výběru materiálu kombinuji všechny dostupné zdroje, beru v potaz tvůrčí proces, a také to, co od textilie pro daný model očekávám. Není to tak, že bych nekoupila novou tkaninu. Pokud ta věc, která z ní vznikne, bude fungovat dlouhá léta, a nebude to jen sezónní kousek, použiju klidně i hedvábí, které je způsobem své výroby - z hlediska ekologie - dost brutální materiál. Ale když věc, která z něj vzniká, pojmu tak, aby měla svou nezaměnitelnou hodnotu a především dlouhou trvanlivost, tak tím snad toto těžce akceptovatelné ekologické negativum alespoň částečně vyvážím.
A co s fast fashion, která je momentálně na vrcholu?
Na rychlé módě je opravdu mnoho aspektů, které jsou z principu špatné. Nechodím si do obchodu kupovat nic nového s výjimkou spodního prádla a bot. Nové věci si zkrátka už nekupuji, a když mě popadne typicky ženská marnivost, kterou lehce nepotlačím, vyřeším to v second-handu. A ještě tam odnesu kousky, které už nenosím. Mám okolo sebe strašně moc lidí, kteří razí podobný přístup a řeší nákup oblečení alternativně. Je ale otázka, do jaké míry je to relevantní jev, a jestli je možné současný trend fast fashion zvrátit, to nevím. Je to především na individuální změně chování, ale spotřebitelská síla je opravdu velká. Mamutí firmy, pro které je to stále lukrativní byznys, budou přehnaně vyrábět, dokud bude mít jejich zboží potřebný odbyt. Jako jediné řešení, které by tento nepříznivý trend mohlo zvrátit, vidím asi cestu státních regulací.
Myslíte, že se tím lidé zabývají?
Jak vidím ve svém okolí, zájem nakupovat "jinak", alternativně, vzrůstá, protože časem se člověku omrzí splývat s masou. Když se do této tématiky ponoříte hlouběji, zjistíte, že každý člověk je jedinečný, a právě oblečení se dá vyrobit tak, aby dokonale sedělo právě svému konkrétnímu nositeli. Lidé se musí naučit, že nepotřebují každý týden nebo velmi pravidelně něco nového levného, ale radši mohou jednou za čas investovat do něčeho, co je jen jejich – co je nějak vystihuje, dobře jim padne a navíc to bude i déle sloužit.
Co vaše plány do budoucnosti?
Určitě plánuji – internetová stránka je na mém seznamu už asi 5 let. Ráda bych se pokusila začlenit do výrobního procesu někoho dalšího, a získala tak prostor pro více zakázek. Můj plán je především vytrvat. Líbilo by se mi věnovat se tomu do konce života, pokud mě tedy nepostihne něco jako syndrom vyhoření, což nikdy dopředu neodhadnete.
Máte nějaké rady pro začátečníky?
Pokud to někomu stojí za to, dělat takovou práci, tak najít si svůj přistup k textilu a vizuálu. Zkusit si stát za svým a vytrvat v tom, nenechat se odradit všemožnými radami z okolí jak to dělak jinak. Zkusit se obrnit a stát si za svým. Vědět, proč to člověk dělá.
| Klára Židková |
|
AUTORKA TEXTU: Denisa Katraničová