Jolana Kotábová

Foto: www.jolanakotabova.cz

Seriál rozhovorů s českými návrháři vznikl díky spolupráci s Evou Krestovou, majitelkou firmy evi-látky. Na otázky Ilony Nebřenské odpovídá Jolana Kotábová.    

» Jolanko, jsi modistkou. Můžeš čtenářkám tento termín přiblížit? «

Jedná se o starý výraz pro tradiční řemeslo, kterým je výroba dámských klobouků a vlasových doplňků. Modistka vytváří klobouky ručně a většinou na zakázku, každý je originál.

» Existuje i modista muž? «

Pokud muž tvoří klobouky pro pány, nazývá se kloboučník, v případě, že vyrábí dámské klobouky, je to modista. Vytvořit pánský klobouk je těžší a u nás se vyrábí spíše sériově v továrně. Největší továrnou v Čechách je Tonak.

» Minimalistické pokrývky hlavy se řadí také mezi klobouky? «

Těm se říká fascinátory a více než o množství materiálu jde spíše o výrazný podíl fantazie. Jsou to klobouky pro významné společenské události. V Anglii, kolébce klobouků, je pokrývka hlavy nedílnou součástí dress codu.

» Co vše vytváříš ty? «

Snažím se splnit jakékoli přání zákaznice. Důležité je, abych zvládla zpracovat materiál, ze kterého má být klobouk vyroben. Plstěné a slaměné klobouky zpracovávám na dřevěných formách, jejichž shánění je asi to nejtěžší. Formy, které mám v ateliéru, jsem zdědila po předchůdkyních, některé jsou dovezené ze zahraničí.

» Děláš i pro pány? «

Výjimečně ano, ale zákazníků mužů není tolik jako žen, pánové v Čechách nakupují sériovou výrobu. Občas ale přijdou i za mnou.

» Jak ses k modiství dostala? «

Studovala jsem na oděvní škole obor kloboučnice pro zakázkovou výrobu, tak se to tenkrát jmenovalo. Část třídy byly jen tzv. kloboučnice, které pak pracovaly v Tonaku. My ostatní jsme byly přiděleny do modistických dílen, které byly spojeny s krámkem, takže existoval přímý kontakt se zákazníkem. To byla praxe!

» Myslíš, že tento obor zanikne? «

Bohužel asi ano. I když kreativních lidí s touto zálibou přibývá. V Anglii nebo Holandsku lidé běžně navštěvují modistické kurzy, jejichž prostřednictvím se s touto tradicí seznamuje široká veřejnost.

» Proč ses vydala zrovna tímto směrem? «

Vždycky jsem byla hravá a tvořivá. Bavilo mě si na sebe šít, ale děsila mě představa, že bych někdy šila pro lidi ve velkém. Potom jsem se seznámila s modistvím, a to mě svou netradičností zaujalo. Tehdy se klobouky moc nenosily, ale stále se vyráběly a prodávaly.

» Existuje nějaký festival klobouků? «

Něco podobného se koná v Anglii. Jde spíše o setkání modistů, návrhářů a fanoušků, jehož součástí jsou i dílny, kde se můžete naučit něco nového. Trvá to týden a je to nádherné.

» Jak pracuješ? «

Na počátku výroby klasického plstěného klobouku stojí plstěný polotovar. Lze jej koupit v Tonaku, který je na celém světě vlastně největší a nejlepší výrobce plstěných materiálů na klobouky. Polotovar, který zdánlivě připomíná tvar klobouku, se upevní na tzv. „pařák“ s vařící vodou. Napařením materiál zvláční a je tvárný jako těsto. Polotovar se natáhne na dřevěnou formu, kde se vyžehlí, aby nikde nebyly faldy. Mezi hlavičkou a krempou se zaškrtí provázkem a pak se přes mokré plátno důkladně prožehlí a zafixuje do požadovaného tvaru. Takto se nechá uschnout. Klobouk se zdobí stuhami nebo různými látkami. Nakonec se dovnitř všije rypsová stuha, která určuje obvod hlavy.

» Máš nějaké přání? «

Přeji si, aby bylo víc příležitostí nosit klobouky. Chci, aby to v Čechách bylo jako v Anglii, kde je faux pas přijít bez klobouku...