Módní značka, která klade důraz především na kvalitu a pohodlí
Seriál rozhovorů s českými návrháři vznikl díky spolupráci s Evou Krestovou, majitelkou firmy evi-látky. Na otázky Ilony Nebřenské odpovídá La femme MiMi.
Jak se z vietnamského děvčátka stane česká návrhářka značky La femme MiMi?
Moje maminka přijela do tehdejšího Československa v roce 1982 v programu výměny studentů mezi socialistickými zeměmi. Začala zde studovat AVU, jelikož oba moji rodiče jsou malíři. Dopoledne studovala a odpoledne chodila pracovat do čokoládovny. Já jsem byla v té době s babičkou, dědečkem a tatínkem ve Vietnamu a maminku jsem znala převážně z dopisů z Prahy. V zemi, odkud pocházím, je normální, že rodiče cestují za prací a své děti nechávají u příbuzných. V této části světa je to nutnost, bez které nepřežijete. Vyrůstala jsem v úžasném uměleckém prostředí. Dětství jsem strávila po ateliérech, na vernisážích, s vůní benzínu na čištění štětců od barev. Můj život byl permanentní happening. Mohla jsem sledovat umělce při jejich tvorbě, později jsem dokonce tatínkovi míchala barvy. Když na to teď vzpomínám, jsem za své dětství nesmírně vděčná. V 15ti letech jsem odcestovala do Prahy a začala studovat Fakultu sociálních věd. Školu jsem zvolila kvůli mamince, ale má touha byla jiná, měla jsem jasno, co chci v životě dělat.
Jaké bylo přijít do Čech?
Odmalička jsem žila ve Vietnamu . Pendlovala jsem mezi Hanojí a Saigonem, což je úplně jiný svět než Evropa. Máma mi často z Prahy posílala věci jako žvýkačky Pedro nebo dětské knížky. Jednou jsem dostala modrou lyžařskou kombinézu s geometrickými vzory. Byla jsem naprosto nadšená. Začala jsem si Prahu představovat jako obrovskou vesmírnou loď, kde všichni chodí v podobných kombinézách. Hned jsem si ji navlíkla i přesto, že ve Vietnamu není v zimě nikdy méně než 12 stupňů a měla jsem ji na sobě celý den ve škole. Všichni se na mě chodili koukat a záviděli mi. Mně bylo strašný vedro, ale vydržela jsem to a druhý den jsem byla nemocná. Do Prahy jsem se moc těšila na sníh. Maminka mi ho popisovala jako zmrzlinu. 3. března 1993, když jsem přistála na letišti, první, co jsem udělala, bylo to, že jsem ho ochutnala. Byla jsem velmi zklamaná, vůbec mi nechutnal. Jinak mě to tu okouzlilo. Všichni mi přišli krásní, každý měl jinou barvu vlasů, někdo měl rovné, jiný zase kudrnaté. Nádherně odlišnou barvu očí...
Dělala jsi módu hned, jak jsi přišla. Co tě k tomu vedlo?
Vyrůstala jsem ve společnosti babiček, které mě vychovávaly k tomu, že když jsem potřebovala nové šaty nebo pyžamo, musela jsem si je ušít, takže jsem určitý základ měla. Dlouho jsem v Čechách vydržela díky své malé výšce s oblečením v dětské velikosti. Když jsem ale byla starší, už mě dětské oblečení dost dobře neuspokojovalo. Toulala jsem se po ulicích a přešívala oblečení ze secondhandů. Začala jsem postupně nosit pouze věci, které jsem si ušila, takže se dá říct, že jsem se k módě dostala z nutnosti. Na vysoké škole jsem díky tomu vypadala úplně jinak než ostatní, samozřejmě i kvůli určitému orientálnímu vlivu. Postupem času jsem začala mezi přednáškami přijímat objednávky od spolužaček. V té době jsem vůbec netušila, že budu mít někdy svoji vlastní značku. K tomu došlo až v roce 2007.
Na co kladeš v módě největší důraz?
Nejdůležitější je pro mě to, aby se člověk cítil pohodlně. Věřím ve vnitřní krásu a tomu, že ji můžeme pomocí módy probudit.
