Od ekonomie k umění, od umění k podcastu. Vyzpovídali jsme designéra Jana Bicana.
Jan Bican | foto: Kuba Zeman
Jan Bican, mladý výtvarný umělec a designér, kterému jsme tentokrát položili několik otázek, sice k umění tíhnul od dětství, naplno se mu ale v mnoha směrech začal věnovat až po studiích zcela pragmatcikého oboru. A rozhodně není škoda, že ekonomii jako profesi rovnou pověsil na hřebík.
Vystudoval jste ekonomii, ale srdce vás k umění, potažmo módě, zjevně táhlo už dříve. Věnoval jste se i umělecky orientovanému studiu?
Moje srdce tlouklo pro umění už od mých prvních kroků. Jak moc velké klišé se to zdá být, tím hlubší pravda to je. Rád jsem se se skicákem a tužkou uzavíral do svého světa, ve kterém jsem dokázal tvořit. A pořád to tak je. Jakkoliv weird se to může zdát, skutečnost byla mnohdy ještě víc komická. Má maminka ráda vzpomíná na historku z prvních školních dnů, kdy se učitelé obávali, jestli jsem psychicky v pořádku. Namísto hraní si jen sedím a celé přestávky, čas určený k budování kolektivu, kreslím. Co si budeme, každý z kreativních lidí je tak trošku víc svůj. A není v tom právě ta nádhera, to kouzlo a tajemno, kdy se lidské osudy propisují do tahů štětců?
Umělecky orientovanému studiu jsem se věnoval v rámci základní umělecké školy. Díky obklopení úžasnou bublinou kreativních lidí jsme se navzájem posouvali dál a dávali si nové výzvy. Některé z nich trvají dodnes, ačkoliv někteří laťky staví hodně vysoko. Rady, které si člověk nese s sebou. Třeba kreslit kdykoliv, klidně na ulici ve stoje a kohokoliv, hlavně nepřestávat.
Vaše vlastní značka thejbcollection se přímo odkazuje k Bibli, podobně biblicky ale působí i vaše výjevy na posledním počinu při kolaboraci se značkou Puma. Jde “jen” o příběhy nebo se snažíte vtisknout do obrázků i něco víc?
Při zakládání značky jsem přemýšlel jsem nad tím, jak obtisknout kromě maleb i příběhy, které tvoří nekonečné pouto mezi motivem a myšlenkou. Ta stojí za každým z nich. Ostatně i thejbcollection odstartovalo příběhem. Jaká škoda, kdyby originální obraz visel jen nad sofa. Našel jsem způsob, díky kterému bude možné jej nechat žít svým životem mezi větší skupinou lidí. Těch, kteří s ním budou souznít, chtít jej nosit přímo na sobě. Jeden z prvních produktů přímo odkazoval na Bibli a náhled na víru jako takovou. A taky podstatu víry v sebe sama, nejen v chrám z cihel.
Do maleb se snažím vtisknout myšlenku, kterou mají předat. Abych uvedl situaci na pravou míru, tak proces tvorby však probíhá zcela obráceně. Na začátku je čisté plátno se štětcem, který neví, co z tahů vznikne. Až zpětně se na obraz podívám a přemýšlím, co jsem tím vlastně chtěl říct. Pokaždé chce říct něco víc, a to si myslím, že dělá každý produkt unikátním. Nejsou to jen barvy, tahy, stíny, ale emoce a skutečné osudy. Ty osudy, které se vám prolínají každým dnem a chcete je zhmotnit. Někdy k tomu stačí lehkost s pastelem, jindy si zaslouží poctivý akrylový základ, na kterém můžete stavět silný příběh.
První kolaborace pro Pumu vznikla za lockdownu, hledala paralelu mezi zvířaty zoo a lidmi zavřenými doma. Jak se vám žilo a tvořilo v lockdownu?
Lockdown nabízel možnost se mnohem víc soustředit na tvorbu. Sám na sobě pozoruji, jak je pro mě těžké se odpojit a být tady a teď. Vlastně kdekoliv a u plátna, skicáku nebo desek. Beru jako obrovský dar, že jsme s rodinou nemuseli řešit žádné závažnější problémy spojené s pandemií a mohli dál, i díky tomu, že konkrétně má práce je velkou většinou spojená s on-linem, pracovat “jako předtím”. A právě díky absenci veškerých programů ve volných chvílích jsem tvořit mnohem víc.
Nejistota, strach, někdy i samota a nejrůznější stavy mohly být velké hnací motory, které se v umění znatelně projevily. Sám jsem zvědav, jak se budeme na zhmotněná díla dívat s odstupem času. V každém historickém milníku můžeme sledovat charakteristické prvky, a tak můžeme jen předvídat, co to bude a bylo v tomto období. Bezesporu možná právě uzavření do klecí nebo metafora se životem zvířat v zoologické zahradě.
A máte rád ZOO?
Kdybych měl odpovědět dle svého morálního přesvědčení, tak odpovím že ne… i ano. Nic není černobílé. Oslím můstkem se dostávám k “cirkusácké” atmosféře, která pro mě se zoologickou bezpochyby souvisí. Jedná se o dva různé koncepty, ale některé prvky je spojují. Dobro a radost i zlo a smutek. Tyto scénáře jsou součástí mé tvorby už delší dobu, a to díky jedné z mých prvních brigád, kdy jsem v zoologické zahradě prodával vařenou kukuřici. Jakkoliv magická se tato scéna může jevit, stejně tak se prolíná i zděšení a hrůza v očích. Někdy z tygra naproti prodejního stánku, jindy ze zákazníků a atmosféry. Pokud se mě zeptáte na zalíbení ke stejnojmenné zastávce v berlínské džungli, tak se názor ztratí ve všudypřítomném odéru omamné inspirace a cizích osudů. Odpověď tedy hledejte spíš v mých metaforách než skrz přímé rozhodnutí. To já ani neumím!
Od ekonomie k umění, od umění k podcastu. Jak si vás získal tento svět? A koho si nejraději k mikrofonu zvete?
Nejen mikrofon, ale i mluvení před lidmi mi po dlouhou dobu bylo strachem. Nikdy neříkejte ne žádnému nápadu, paradoxně se totiž stalo jednou z mých neoblíbenějších činností. Nápad vznikl ze začátku pandemie. Měl jsem potřebu mluvit s inspirujícími lidmi z uměleckého prostředí a pozvat si je před mikrofon se jevilo jako skvělý nápad. Povídáte si na přímo, ptát se můžete i na otázky, které si na ulici netroufnete vyslovit. Prostředí studia v tomto ohledu skrývá obrovskou výhodu. Nic totiž není nevhodné, jsme na podcastové půdě.
Dnes, po více než dvou letech a 60 epizodách, mě podcast baví každým zapnutím tlačítka “on air” mnohem víc. Letos se mi podařilo uspořádat i 4 živé verze, přímo odkazují na podcast. Atmosféra nabízí přidanou hodnotu s drinky a pojetím, které může připomínat párty. Ty většinou pojím i s představením novinek, letos tomu tak byly upcyklovaná saka a kolekce se značkou PUMA.
Tento svět mě pohltil a podařilo se mi pozvat i hosty, kteří se značně zapisují do různých kapitol. Ať už reprezentace na Eurovision, kandidátka na prezidentku naší země nebo moji oblíbení artisti, ke kterým sám vzhlížím. Nevíte náhodou, jestli už na pozvání odpověděli Banksy, Stefani Germanotta a Shawn Carter? Já stále vytrvale čekám.
foto: Kuba Zeman
Relax. Jak vypadá ten váš a umíte vůbec vypnout a soustředit se jen a jen na sebe?
Umím, když se soustředím na sebe a tvorbu. Což mi parádně jde na cestách, kdy dokážu vypnout všechny rušivé elementy. Zkoumám zákoutí, pozoruji a někdy něco zachytím na kus papíru. Sám nebo s kamarády podnikám getaways, které mi pokaždé dodají ohromnou dávku nové energie a inspirace. Dá se čerpat i ze zdánlivě negativních momentů, jenž přetavíte v komickou situaci. Ať už je to neplánovaná noc v Kosovu nebo drama ve francouzské pekárně, obojí dokáže dodat drive.
Co vaše vize vlastní umělecké budoucnosti? Propadl jste umění propojenému s módou nadobro nebo jako hlavní směr stále vidíte klasickou kresbu/malbu na plátno či papír…
Nerad bych předvídal horskou dráhu vize. Ale vím, že teď bych se chtěl více soustředit na tvorbu předmětů, které nemusí člověk jen nosit, ale klidně z nich jíst či pít. Cestovat s nimi, nechat je v prostoru nebo je sdílet. Pořád se však budou propojovat s klasickou kresbou a malbou, která je jakýmsi startem pro každý projekt. Chystám se motiv digitalizovat nebo ztvárnit v šíleném post procesu? Stejně začínám u palety nebo tužky.
Vaší kolekci pro Pumu jste stál i modelem, jak se cítíte v této roli? Užil jste si to?
Přesně tak, při natáčení a focení v pražském hotelu Andaz jsem se stal i modelem. Ono je to už jakési nepsané pravidlo, jelikož tomu tak bylo vždycky u všech dropů, které jsem vydal. Přítomnost na fotkách a videích bych přirovnal k podpisu. Každá malba i kresba si zaslouží vědět, kdo za ní stojí.
Přátelská atmosféra a hudební podkres nás dokonale uvolnil, abychom se dokázali nacítit na ztvárnění myšlenky, kterou chceme zachytit. A k tomu dokonalý tým talentovaných kamarádů. Pevně věřím, že se nám to povedlo!
Moc děkuji za rozhovor a přeji krásné dny plné nekonečné inspirace!